Dějiny Vyšehradu jsou úzce spjaty s vývojem pražských měst a historií českého národa. Mohutná skála, rýsující se vysoko nad řekou Vltavou, lákala k osídlení již v nejstarších dobách a stala se předmětem mnoha pověstí. První spolehlivé doklady o existenci vyšehradského hradiště však máme až z poloviny desátého století, kdy zde byly raženy denáry knížete Boleslava II. Od té doby Vyšehrad několikrát změnil svou funkci a podobu. Byl královským hradem, krátkou chvíli dokonce panovnickým sídlem. Stal se městem a později barokní pevností, jejíž podobu si udržel dodnes. Koncem devatenáctého století získal úlohu národního symbolu a pohřebiště českých velikánů. Dnes je oblíbeným místem procházek, nabízejícím úchvatné výhledy na město a řadu významných památek. Vyšehrad má mnoho tváří, přijďte je poznat!

Královský hrad

Nejvýznamnější kapitolou v dějinách Vyšehradu je ta, která se začala psát za přemyslovského knížete Vratislava II. (1061-1092), roku 1085 korunovaného prvním českým králem. Pro své neustálé spory s mladším bratrem Jaromírem, pražským biskupem, přesunul panovnické sídlo z Pražského hradu na Vyšehrad a kolem roku 1070 zde založil samostatnou kapitulu, podřízenou přímo papeži a zajištěnou rozsáhlým majetkem. Vyšehradská kapitula sehrávala v českých dějinách významnou úlohu, její probošt zastával od roku 1222 funkci královského kancléře a spoluvytvářel tak zahraniční politiku. Za vlády krále Vratislava a jeho nástupců vládl na Vyšehradě čilý stavební ruch. V románském stylu byla postavena kapitulní bazilika sv. Petra a Pavla, bazilika sv. Vavřince a rotunda sv. Martina. Vyšehrad byl obehnán kamennými hradbami a na skále nad Vltavou byl vymezen královský okrsek s palácem. Po nástupu Vladislava II. na knížecí stolec v roce 1140 bylo panovnické sídlo přeneseno zpět na Pražský hrad a Vyšehrad začal pomalu upadat v zapomnění. Zdejší kapitula si však své mimořádné postavení uchovala a napomohla k uvedení Lucemburků na český trůn.

Nový význam dostal Vyšehrad v období vlády českého krále a římského císaře Karla IV. (1346-1378). Vyšehrad pro něj představoval symbol nejstarších českých dějin a přemyslovské dynastie, z níž po matce pocházel. V novém korunovačním řádu stanovil, aby zde začínal korunovační průvod českého panovníka jako projev úcty k předkům. V roce 1348 založil Nové Město pražské a Vyšehrad připojil k jeho hradbám. Do dvou let bylo vyšehradské opevnění rozšířeno, zesíleno věžemi a doplněno mohutnou bránou Špička. Celkové přestavby se dočkal královský okrsek s několika paláci a bazilika sv. Petra a Pavla. Slibný rozvoj však záhy ukončili husité, kteří roku 1420 Vyšehrad, bráněný královskou posádkou, obsadili a vyplenili. Hradby proti městu byly strženy a královský okrsek zůstal v ruinách. Začala se psát nová kapitola v jeho dějinách. 

Město hory Vyšehrad

Poté, co byl Vyšehrad pobořen husitskými oddíly, se zde začali usazovat chudí řemeslníci a pomalu osidlovat zpustlé plochy na hradě i v podhradí. Vyšehradská kapitula se zde sice udržela, ale přišla o většinu majetku a nikdy už nedosáhla takového významu. Po roce 1450 došlo k ustavení Města hory Vyšehrad, rozděleného na dvě části. Plochu Vyšehradu zabralo Horní Město s tržištěm mezi kostelem Stětí sv. Jana Křtitele a rotundou sv. Martina. Nacházelo se zde několik desítek domů, škola, sídlo purkrabího, ruiny královské akropole a okrsek Vyšehradské kapituly. Dolní Město zaujímalo plochu bývalého podhradí s tržištěm v dnešní Vratislavově ulici, kostelem Pokory Panny Marie, mlýnem a vápenicí u Botiče. Vyšehradské svahy byly osázeny zahradami a vinicemi. Historie Města hory Vyšehrad však neměla dlouhého trvání. Po skončení třicetileté války, kdy se pražské opevnění ukázalo jako zastaralé, bylo po roce 1650 přistoupeno k výstavbě nového opevnění, jehož součástí se měla stát vyšehradská pevnost. Horní město zaniklo a Vyšehrad se zcela proměnil. 

Barokní pevnost

Výstavba vyšehradské pevnosti probíhala od roku 1653 podle projektu generála Innocenza Contiho a Josefa Priamiho. Již předtím byla kolem roku 1639 dokončena na pankrácké straně ranně barokní Táborská brána s přilehlou rohovou hradbou. Mohutné cihlové opevnění na půdorysu nepravidelného pětiúhelníka s pěticí bastionů, vybíhajících z jeho rohů, bylo dokončeno přibližně do roku 1727. Součástí nového opevnění se stala barokní Leopoldova brána (1669) a spletitý systém kasemat, podzemních chodeb pro rychlý přesun vojska a uskladnění materiálu. Většina starších objektů byla zbořena a na krátkých čas došlo také k vysídlení Vyšehradské kapituly. V ploše bývalé královské akropole vznikla impozantní budova zbrojnice, která však v roce 1927 vyhořela a nebyla obnovena. Vyšehradská pevnost se při obléhání Prahy nikdy vojensky neuplatnila. Během válek o rakouské dědictví se naopak stala základnou pro vojska francouzská a posléze pruská. Poslední stavební úpravy pevnosti spadají do poloviny 19. století, kdy byla dokončena empírová Cihelná brána (1841) a dělostřelecký redan proti městu.

Národní symbol

V druhé polovině 19. století strategický vojenský význam Vyšehradu ustoupil do pozadí a vzrostl jeho význam vlastenecký. Zásluhu na tom měla především Vyšehradská kapitula v čele s probošty Václavem Štulcem a Mikulášem Karlachem, kteří Vyšehrad proměnili v symbol nejstarších dějin českého národa. Dopomohly jim k tomu staré české pověsti situované na Vyšehrad o kněžně Libuši, udatném Bivojovi, bájném koni Šemíkovi nebo o dívčí válce, popisující mýtické počátky přemyslovského státu. Z jejich popudu byly na Vyšehradě vysázeny veřejné sady a v novogotickém stylu upravena řada budov v čele s bazilikou sv. Petra a Pavla, upravenou v letech 1885 až 1903 podle návrhu Josefa Mockera a Františka Mikše. Završením přeměny Vyšehradu se stalo založení národního pohřebiště v místě bývalého farního hřbitova, jehož dominanta, monumentální hrobka Slavín, byla dokončena v roce 1893. Místo svého posledního odpočinku zde od té doby našla řada nejvýznamnějších představitelů českého politického, kulturního a společenského života. Pevnostní funkce Vyšehradu definitivně skončila v roce 1911, kdy byl vojenskou správou předán městu Praze.